Proč vzniká úzkost?

Úzkost patří k nejobtížnějším psychickým prožitkům právě proto, že často působí nelogicky. Člověk může vědět, že je v bezpečí a že se kolem něj právě nic mimořádného neděje. Přesto cítí napětí, obavy nebo neodbytný pocit, že se každou chvíli může stát něco špatného.

Právě tato zkušenost bývá jednou z nejvíce matoucích. Mnoho lidí si proto klade stejné otázky: Proč se úzkost objevila právě u mě? Co ji způsobilo? A proč nepřestává, když už k ní zdánlivě není důvod?

Jednoduchá odpověď neexistuje. Úzkost obvykle nevzniká kvůli jediné události ani jediné příčině. Častěji je výsledkem delšího procesu, ve kterém se postupně propojují citlivost nervového systému, životní zkušenosti, dlouhodobý stres, způsob zvládání zátěže i to, jak člověk během života získával pocit bezpečí.

Proto mohou dva lidé prožít stejnou situaci a reagovat na ni zcela odlišně. Zatímco jeden ji zvládne bez větších následků, u druhého se může postupně rozvinout úzkost, která začne ovlivňovat každodenní život.

Porozumět tomu, proč úzkost vzniká, neznamená najít viníka ani jednu skrytou příčinu. Může ale přinést důležitou úlevu. Člověk totiž často zjistí, že jeho obtíže nejsou známkou slabosti ani osobního selhání. Jsou především důsledkem toho, jak se jeho organismus naučil reagovat na dlouhodobou zátěž a jak dnes vyhodnocuje bezpečí i možné ohrožení.

Úzkost nevzniká náhodou

Když se úzkost objeví poprvé, může působit dojmem, že přišla zničehonic. Ještě před několika týdny nebo měsíci člověk fungoval běžným způsobem a najednou začne pociťovat napětí, obavy nebo tělesné příznaky, které si neumí vysvětlit.

Při bližším pohledu se však ukazuje, že úzkost jen zřídka vzniká náhle. Mnohem častěji představuje vyústění procesu, který probíhal delší dobu.

Tělo i nervový systém se průběžně přizpůsobují tomu, co dlouhodobě prožíváme. Učí se z předchozích zkušeností, reagují na zátěž a snaží se nás chránit před tím, co vyhodnotí jako možné nebezpečí.

Pokud však období napětí trvá příliš dlouho, může se tento ochranný systém postupně změnit. Stává se citlivějším a opatrnějším než dříve. To, co bylo původně užitečnou reakcí, se začne spouštět i v situacích, které už ve skutečnosti nebezpečné nejsou.

Právě tehdy vzniká zkušenost, kterou lidé s úzkostí popisují velmi podobnými slovy:

„Rozumově vím, že mi nic nehrozí. Ale moje tělo jako by tomu nevěřilo.“

Tato věta vystihuje podstatu úzkosti lépe než mnoho odborných definic. Nejde o nedostatek vůle ani o selhání rozumu. Rozum může situaci správně vyhodnotit, zatímco obranný systém stále reaguje, jako by bylo potřeba člověka chránit.

Organismus se snaží chránit

Abychom lépe porozuměli úzkosti, stojí za to připomenout si, proč tento pocit vůbec existuje.

Strach i úzkost jsou přirozenou součástí lidské výbavy. Jejich úkolem není člověka trápit, ale chránit. Když mozek vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, během zlomku sekundy připraví celé tělo na rychlou reakci.

Srdce začne bít rychleji, dech se zrychlí, svaly se napnou a pozornost se zaměří na možné ohrožení. Tělo se připraví na obranu, útěk nebo jinou reakci, která může zvýšit šanci situaci zvládnout.

Ve chvíli skutečného nebezpečí je tento mechanismus neocenitelný. Bez něj bychom jen obtížně reagovali na situace, které vyžadují rychlé rozhodnutí.

Potíže se objevují tehdy, když se tento ochranný systém stane citlivějším, než situace skutečně vyžaduje.

Člověk může sedět večer doma, čekat na autobus nebo stát ve frontě v obchodě. Navenek se neděje nic mimořádného. Přesto se objeví bušení srdce, napětí, sevřený žaludek nebo pocit, že se něco stane.

Právě to bývá na úzkosti nejvíce znepokojivé. Nejde o to, že by člověk nerozuměl tomu, co se kolem něj děje. Mnohem těžší je pochopit, proč jeho tělo reaguje, jako by bylo v ohrožení, přestože rozum žádné nebezpečí nevidí.

A právě tady začíná příběh většiny úzkostných obtíží. Ochranný systém, který měl člověka chránit, se postupně naučil reagovat opatrněji, než je skutečně potřeba.

Jak se ochranný systém stává příliš citlivým

Ochranný systém se nemění ze dne na den. Stejně jako se během života učíme nové dovednosti, učí se také náš mozek rozpoznávat, co je bezpečné a co může představovat riziko.

Za běžných okolností funguje tento systém velmi spolehlivě. Dokáže rozlišit skutečné nebezpečí od běžných životních situací a po odeznění zátěže se postupně vrací do klidu.

Někdy ale začne dostávat jinou zkušenost.

Několik měsíců přichází jedna náročná situace za druhou. Přes den člověk pracuje. Odpoledne se stará o děti nebo o blízkého člověka. Večer přemýšlí nad tím, co bude potřeba zvládnout další den. Odpočinek odkládá na víkend. Víkend na dovolenou. A dovolenou na dobu, kdy bude všechno hotové.

Jenže taková chvíle často nepřijde.

Tělo si mezitím na vysoké napětí postupně zvyká. Přestává je vnímat jako výjimečný stav a začne je považovat za běžnou součást každodenního fungování. Nervový systém zůstává déle aktivovaný a stále pozorněji sleduje, jestli se neobjeví další problém.

Zpočátku jde o užitečnou adaptaci. Pomáhá zvládnout náročné období. Pokud však trvá příliš dlouho, začne mít svou cenu.

Obranný systém se stává citlivějším. K jeho spuštění pak stačí mnohem menší podnět než dříve a tělo reaguje, jako by bylo potřeba zpozornět.

Když tělo zareaguje dřív než mysl

Lidé s úzkostí často popisují velmi podobnou zkušenost.

Sedí na poradě. Jedou tramvají. Nakupují v supermarketu. Nebo večer odpočívají doma.

A najednou si všimnou, že se jim rozbušilo srdce.

Možná se přidá tlak na hrudi, sevřený žaludek, lehká závrať nebo pocit, že se nemohou pořádně nadechnout.

Až potom přicházejí myšlenky.

Co když dostanu infarkt?

Co když omdlím?

Co když se se mnou děje něco vážného?

Na první pohled se může zdát, že právě tyto myšlenky úzkost vyvolaly.

Ve skutečnosti však bývá pořadí často opačné.

Nejdříve zareaguje tělo. Mozek se pak snaží co nejrychleji pochopit, proč k tomu došlo. A protože obranný systém pracuje velmi opatrně, nabídne vysvětlení, které odpovídá pocitu ohrožení.

Vzniká tak začarovaný kruh.

Čím větší pozornost člověk věnuje tělesným příznakům, tím intenzivněji je začne vnímat. A čím výraznější se zdají být, tím více se obranný systém utvrzuje v tom, že jeho reakce byla správná.

Právě proto může být úzkost tak přesvědčivá.

Příznaky nejsou vymyšlené.

Bušení srdce, napětí ve svalech, sevřený žaludek nebo zrychlené dýchání jsou skutečné tělesné reakce. Samy o sobě ale nemusí znamenat vážné onemocnění. Často představují přirozenou odpověď organismu, který situaci omylem vyhodnotil jako nebezpečnou.

Pro mnoho lidí bývá už samotné pochopení tohoto mechanismu velkou úlevou. Jejich zkušenost najednou přestává být nevysvětlitelná. Neznamená to, že úzkost okamžitě zmizí. Může se ale zmírnit strach z vlastních tělesných reakcí.

Proč se úzkost někdy objeví až ve chvíli, kdy se život uklidní

Mnohé lidi překvapí, že první výraznější úzkostné obtíže nepřijdou uprostřed největšího stresu, ale až ve chvíli, kdy náročné období skončí.

Dokončí důležitý projekt. Přestěhují se. Vyřeší dlouhodobé rodinné starosti. Odjedou na dovolenou.

A právě tam se objeví první panická ataka nebo silná úzkost.

Na první pohled to může působit nelogicky.

Ve skutečnosti se s podobnou zkušeností setkáváme poměrně často.

Když člověk dlouhou dobu funguje pod tlakem, většinu své energie věnuje tomu, aby zvládl každodenní povinnosti. Tělo pracuje naplno a nepřipouští si vyčerpání, protože by mu bránilo pokračovat.

Teprve když tlak poleví, může se naplno projevit, jak náročné předchozí období skutečně bylo.

Podobnou zkušenost zná mnoho lidí i z tělesného zdraví. Celý týden fungují naplno a onemocní až první den dovolené. Ne proto, že by jim odpočinek uškodil, ale proto, že tělo už nemusí všechnu energii věnovat zvládání zátěže.

Podobně se může objevit i úzkost. Někdy přichází právě ve chvíli, kdy organismus dostane prostor ukázat, jak dlouho fungoval na hranici svých možností.

To je jeden z důvodů, proč mnoho lidí říká:

„Vždyť právě teď už bych měl být v klidu.“

Jejich zkušenost dává smysl. Nervový systém se totiž neřídí kalendářem ani seznamem splněných úkolů. Potřebuje čas, aby se z dlouhodobé pohotovosti mohl postupně vrátit do rovnováhy.

Proč stejnou situaci prožívají různí lidé odlišně

Když dva lidé prožijí podobnou životní situaci, nemusí na ni reagovat stejně. Jeden náročné období zvládne s pocitem únavy, ale postupně se vrátí k běžnému fungování. Druhého začne provázet stále větší napětí, obavy nebo úzkost.

Na první pohled se může zdát, že jeden z nich je jednoduše odolnější. Ve skutečnosti bývá odpověď mnohem složitější.

Každý vstupuje do náročných životních situací s jinou zkušeností. Lišíme se tím, co jsme během života prožili, jak jsme se naučili zvládat stres i tím, kolik bezpečí, podpory a jistoty jsme měli ve svém okolí.

To však neznamená, že by bylo možné vznik úzkosti jednoduše vysvětlit dětstvím nebo jednou konkrétní událostí. Takový pohled by byl příliš zjednodušující.

Naše psychika se utváří po celý život.

Významnou roli mohou hrát vztahy s blízkými lidmi, dlouhodobé pracovní zatížení, opakované ztráty, zdravotní obtíže, období nejistoty i zkušenosti, které člověka naučily být neustále připravený na to, že se může něco pokazit.

Životní zkušenosti se přitom nesčítají jako body. Postupně se zapisují do způsobu, jakým člověk vnímá svět kolem sebe i sebe samotného.

Proto může stejná situace u jednoho člověka vyvolat jen krátkodobé napětí, zatímco u jiného zasáhne mnohem hlubší pocit bezpečí.

Když si člověk zvykne žít v napětí

Jednou z nejzáludnějších vlastností dlouhodobé zátěže je to, že si na ni člověk často zvykne.

Napětí nepřichází ze dne na den. Přibývá pomalu a nenápadně.

Nejdříve zbývá o něco méně času na odpočinek. Pak se hůře usíná. Přidává se únava nebo podrážděnost. Objevuje se pocit, že je potřeba zvládnout ještě jednu věc, ještě jeden týden, ještě jeden projekt.

Postupně se z výjimečného období stane běžný způsob života.

Mnoho lidí pak zpětně říká, že si vlastně ani neuvědomili, jak dlouho fungovali pod tlakem. Připadalo jim to normální.

Teprve s odstupem si vybaví, že několik měsíců nebo dokonce let skutečně neodpočívali. Když měli volnou chvíli, doháněli resty. Když si chtěli odpočinout, přemýšleli o tom, co všechno ještě nestihli.

Tělo však takové rozdíly nerozlišuje.

Nevnímá, že člověk „jen dokončí důležitý projekt“ nebo že „už to vydrží ještě měsíc“. Reaguje na celkovou míru zátěže, kterou dlouhodobě nese.

Pokud nemá dostatek příležitostí vracet se do klidu, začne zvýšené napětí považovat za nový normální stav.

Právě tehdy se může stát, že obranný systém začne reagovat mnohem citlivěji než dříve.

Může úzkost vzniknout i bez zjevného důvodu?

Lidé s úzkostí často říkají jednu větu:

„Nechápu to. Vždyť mám vlastně dobrý život.“

Tato zkušenost bývá velmi bolestivá.

Navenek může všechno fungovat. Je tu práce, rodina i přátelé. Přesto se objevuje úzkost, která jako by do života vůbec nezapadala.

Právě tady je důležité rozlišovat mezi tím, jak život vypadá zvenčí, a tím, jak je dlouhodobě prožíván.

Někdo je roky zvyklý klást na sebe vysoké nároky. Jiný téměř nikdy neodpočívá, protože má pocit, že musí být stále užitečný. Další dlouhodobě potlačuje vlastní potřeby nebo se snaží zvládnout všechno sám.

Takový způsob života nemusí být na první pohled vidět. Často si ho neuvědomuje ani samotný člověk, protože se stal samozřejmou součástí každodenního fungování.

Úzkost pak může působit jako něco, co přišlo bez příčiny.

Často je však spíše signálem, že organismus už dlouhodobou zátěž nedokáže zvládat stejným způsobem jako dříve.

To neznamená, že bychom měli za každou cenu hledat jednu skrytou příčinu. Psychoterapie není pátráním po jediné události, která všechno vysvětlí.

Mnohem užitečnější bývá postupně porozumět tomu, jak člověk dnes žije, jak zachází sám se sebou a co jeho psychika i tělo potřebují, aby se znovu mohly cítit bezpečně.

Porozumění místo hledání viníka

Když lidé začnou přemýšlet o tom, proč úzkost vznikla, často mají potřebu najít jednu konkrétní odpověď.

Bylo to kvůli práci?

Kvůli rozvodu?

Kvůli dětství?

Kvůli stresu?

Na podobné otázky se však jen zřídka podaří odpovědět jednou větou.

Úzkost obvykle nevzniká proto, že se stala jedna špatná věc. Mnohem častěji představuje výsledek dlouhodobého procesu, ve kterém se postupně propojovaly životní zkušenosti, psychická zátěž i způsoby, jimiž se člověk snažil všechno zvládnout.

Proto nebývá nejdůležitější otázkou:

„Co úzkost způsobilo?“

Mnohem užitečnější bývá ptát se:

„Čemu se můj organismus tak dlouho snažil přizpůsobit?“

Tato změna pohledu je nenápadná, ale může být velmi důležitá.

Místo hledání viníka otevírá prostor pro lepší porozumění sobě samému. A právě z porozumění může postupně vyrůstat změna.

Jak může pomoci psychoterapie

Porozumět tomu, proč úzkost vznikla, ještě samo o sobě neznamená, že obtíže okamžitě zmizí. Může ale být důležitým prvním krokem ke změně.

Psychoterapie není hledáním jedné správné odpovědi ani rychlého řešení. Nabízí prostor, ve kterém je možné postupně lépe porozumět vlastnímu prožívání, tomu, co úzkost udržuje, a způsobům, jak s ní člověk zachází.

Součástí terapeutické práce může být také hledání většího pocitu bezpečí, rozpoznávání vlastních hranic, práce s dlouhodobým stresem nebo porozumění životním zkušenostem, které ovlivňují současné prožívání.

Cílem není zbavit se všech obav. Důležitější je, aby úzkost postupně přestala řídit každodenní život.

Na závěr

Úzkost obvykle nevzniká kvůli jediné události ani jediné příčině. Častěji představuje výsledek dlouhodobého procesu, ve kterém se propojují životní zkušenosti, psychická zátěž, citlivost nervového systému i způsoby, jakými se člověk naučil reagovat na stres.

To ale neznamená, že je člověk odsouzen prožívat úzkost navždy.

Stejně jako se nervový systém dokázal přizpůsobit dlouhodobé zátěži, může se postupně učit znovu prožívat větší klid a bezpečí. Taková změna obvykle nepřichází ze dne na den. Může ale začít ve chvíli, kdy člověk přestane s úzkostí pouze bojovat a začne lépe rozumět tomu, co se při ní odehrává.