Někdy člověk nedokáže říct, kdy se to vlastně změnilo.
Nešlo o jeden konkrétní okamžik ani o jednu událost. Spíš o pomalou změnu, které si zpočátku téměř nevšiml. Ráno se začal probouzet unavenější než dříve. Večer se mu hůře usínalo nebo se během noci opakovaně budil. Běžné povinnosti najednou vyžadovaly mnohem více energie a chvíle odpočinku nepřinášely stejnou úlevu jako dřív.
Možná se přidaly i tělesné obtíže.
Srdce se občas rozbušilo bez zjevného důvodu. Objevil se tlak na hrudi, sevřený žaludek nebo pocit, že se člověk nemůže pořádně nadechnout. Někdy přišla závrať, třes nebo zvláštní vnitřní neklid, který se jen obtížně popisuje. Přestože obtíže po chvíli odezněly, zůstala po nich nejistota.
Co když se s mým tělem děje něco vážného?
Taková otázka je zcela přirozená. Mnoho lidí proto nejprve navštíví praktického lékaře nebo některého ze specialistů. Absolvují krevní odběry, vyšetření srdce, plic nebo neurologické vyšetření. Když jsou výsledky v pořádku, očekávají úlevu.
Jenže ta často nepřijde.
Obtíže se vracejí. Člověk začne své tělo více sledovat, přemýšlí nad každým novým pocitem a stále častěji hledá odpověď na otázku, co se s ním vlastně děje.
Právě v této chvíli mnoho lidí poprvé uslyší, že by jejich obtíže mohly souviset s úzkostí.
To bývá překvapivé.
Řada lidí si totiž pod slovem úzkost představí někoho, kdo má neustálý strach nebo propadá panice. Sami sebe tak nevnímají. Mají spíš pocit, že jsou dlouhodobě přetížení, vyčerpaní nebo že jejich tělo přestalo fungovat tak, jak byli zvyklí.
Ve skutečnosti může úzkost vypadat velmi různě.
U někoho převažují obavy a neustálé přemýšlení. U jiného se ozývá především prostřednictvím těla. Někteří lidé zažívají náhlé záchvaty intenzivního strachu, jiní žijí měsíce nebo roky s tichým napětím, které se postupně stalo součástí každého dne.
Právě proto nebývá snadné ji rozpoznat.
Úzkost sama o sobě není nemoc.
Je přirozenou součástí lidského života a za určitých okolností nám pomáhá. Upozorňuje nás na možné nebezpečí, připravuje organismus na náročné situace a umožňuje reagovat rychleji tam, kde je to potřeba.
Obtíže nastávají ve chvíli, kdy tento přirozený obranný systém zůstává aktivní příliš dlouho.
Když tělo reaguje stejně intenzivně i v situacích, které nejsou nebezpečné. Když se napětí stane běžnou součástí každého dne. Když úzkost začne ovlivňovat práci, vztahy, spánek nebo rozhodování a člověk má pocit, že už svůj život neřídí on, ale jeho obavy.
Dobrou zprávou je, že úzkosti lze porozumět.
A právě porozumění bývá často prvním krokem ke změně.
V tomto článku se společně podíváme na to, co úzkost je, jaké mohou být její psychické i tělesné příznaky, proč vzniká, proč někdy sama neodezní a jaké jsou současné možnosti léčby.
Co je úzkost?
Úzkost je jednou ze základních lidských emocí.
Provází člověka po celý život stejně jako radost, smutek nebo vztek. Přesto ji většina lidí vnímá jinak než ostatní emoce. Zatímco smutek nebo strach považujeme za přirozenou součást života, úzkost v nás často vyvolává pocit, že se děje něco špatného.
Je to pochopitelné.
Na rozdíl od běžných obav totiž úzkost dokáže zasáhnout nejen naše myšlení, ale i celé tělo. Může být natolik intenzivní, že člověk získá dojem, že ztrácí kontrolu nad tím, co se s ním děje.
Ve skutečnosti je však její původní úloha úplně jiná.
Představte si, že jdete večer po ulici a zaslechnete za sebou rychlé kroky. Ještě dříve, než si stihnete uvědomit, co se děje, vaše tělo zpozorní. Srdce začne pracovat rychleji, svaly se napnou a pozornost se soustředí na okolí.
Organismus vás připravuje na možnost, že bude potřeba rychle reagovat.
Taková reakce je přirozená a užitečná.
Bez ní bychom jen obtížně rozpoznávali nebezpečí a chránili sami sebe.
Ve většině situací se ale s podobným ohrožením nesetkáváme.
Přesto může náš nervový systém reagovat podobným způsobem.
Úzkost se pak neobjevuje proto, že bychom byli skutečně v nebezpečí, ale proto, že organismus určitou situaci jako nebezpečnou vyhodnotí.
Právě proto může být úzkost tak matoucí.
Rozum říká, že je všechno v pořádku.
Tělo ale reaguje úplně jinak.
Mnoho lidí si pak začne vyčítat, že reagují přehnaně nebo že by se měli umět uklidnit.
Jenže úzkost není otázkou vůle.
Stejně jako si nemůžeme rozhodnout, že nám při běhu nebude rychleji bít srdce, nemůžeme pouhým rozhodnutím vypnout obrannou reakci svého organismu.
Můžeme jí ale postupně lépe porozumět.
A právě odtud často začíná cesta ke změně.
Kdy je úzkost přirozená a kdy už člověka omezuje?
Každý člověk někdy zažívá období větší nejistoty.
Napětí před důležitou zkouškou, pracovním pohovorem nebo čekáním na výsledky lékařského vyšetření patří k běžným lidským zkušenostem. V takových chvílích nám úzkost pomáhá soustředit pozornost, připravit se na náročnou situaci a reagovat pohotověji.
Jakmile náročná situace pomine, většinou postupně odezní i napětí.
Organismus se uklidní a vrátí se do svého běžného režimu.
Někdy se to ale nestane.
Úzkost přetrvává i ve chvíli, kdy už žádné skutečné ohrožení není přítomné. Nebo se začne objevovat v situacích, které byly dříve zcela běžné.
Člověk sedí doma, tráví čas s rodinou nebo odpočívá po práci.
Přesto se objeví bušení srdce, napětí nebo pocit, že se každou chvíli něco stane.
Právě tehdy si mnoho lidí klade otázku:
„Proč se takhle cítím, když vlastně není čeho se bát?“
Tato otázka je pochopitelná.
Úzkost totiž často nevzniká proto, že by člověk přemýšlel nelogicky.
Vzniká proto, že jeho nervový systém reaguje citlivěji, než situace skutečně vyžaduje.
A právě proto bývá tak obtížné uklidnit se pouhým přesvědčováním sebe sama.
Proč bývá úzkost tak těžké rozpoznat?
Když si zlomíme nohu, většinou není pochyb o tom, že potřebujeme lékařskou pomoc. Bolest má jasnou příčinu a okolí ji snadno pochopí.
Úzkost se ale vyvíjí jinak.
Jen zřídka přijde ze dne na den. Mnohem častěji se rozvíjí pomalu a nenápadně. Člověk si postupně zvyká na to, že se cítí více unavený, hůře spí nebo že je častěji podrážděný. Přisuzuje to práci, starostem nebo náročnému období. Říká si, že až bude mít více času na odpočinek, všechno se vrátí do normálu.
Jenže někdy se to nestane.
Místo úlevy přichází další týdny nebo měsíce napětí. Organismus jako by zapomněl, jaké je to být skutečně v klidu.
Možná jste si také někdy řekli:
„To nic není. Jen toho mám teď moc.“
Podobná věta bývá pravdivá jen částečně.
Dlouhodobá zátěž skutečně může být jedním z důvodů, proč se úzkost rozvíjí. Zároveň ale platí, že pokud tělo zůstává příliš dlouho ve stavu pohotovosti, nemusí se už samo vrátit do původní rovnováhy.
Právě proto není vždy jednoduché poznat, kdy jde ještě o běžný stres a kdy už se začíná rozvíjet úzkost.
Jaké jsou příznaky úzkosti?
Příznaky úzkosti mohou být velmi rozmanité.
Někdo si nejdříve všimne změn ve svém myšlení. Jiný začne řešit opakované tělesné obtíže. Další má pocit, že se změnil jeho způsob prožívání světa, aniž by dokázal přesně popsat proč.
Neexistuje jeden typický obraz úzkosti.
Přesto existují určité projevy, které se objevují velmi často.
Když úzkost ovlivňuje myšlení
Možná jste si všimli, že vaše mysl jako by neuměla odpočívat.
Jakmile vyřešíte jednu starost, objeví se další. Když skončí pracovní den, místo úlevy začnete přemýšlet o tom, co vás čeká zítra. Večer si lehnete do postele a hlavou se znovu rozběhnou otázky, které jste během dne dokázali na chvíli odsunout.
Nejde o to, že byste chtěli stále přemýšlet.
Naopak.
Mnoho lidí říká, že by si od vlastních myšlenek nejraději odpočinuli, ale nejde to.
Mohou se objevovat otázky jako:
„Co když jsem něco přehlédl?“
„Co když jsem udělal chybu?“
„Co když se něco stane mně nebo mým blízkým?“
„Co když to nezvládnu?“
Takové myšlenky jsou samy o sobě lidské.
Rozdíl je v tom, že při úzkosti se stále vracejí. Člověk hledá odpovědi, znovu si přehrává různé situace a snaží se najít jistotu, která ale nepřichází.
Není to známka slabosti ani nedostatku rozumu.
Mozek se pouze snaží předvídat možné problémy a chránit člověka před budoucím nebezpečím. Jen tento ochranný mechanismus pracuje mnohem intenzivněji, než je potřeba.
Potřeba mít všechno pod kontrolou
S úzkostí často souvisí silná potřeba jistoty.
Člověk chce mít potvrzené, že je zdravý.
Že udělal správné rozhodnutí.
Že se jeho blízkým nic nestane.
Že na nic nezapomněl.
Proto může opakovaně kontrolovat informace, pročítat články na internetu nebo hledat ujištění u svých blízkých.
Na krátkou chvíli se opravdu uklidní.
Pak se ale objeví další pochybnost.
A celý koloběh začne znovu.
Čím více člověk hledá stoprocentní jistotu, tím více zjišťuje, že ji v běžném životě nelze úplně získat.
To bývá jeden z důvodů, proč úzkost přetrvává.
Když začne mluvit tělo
Pro mnoho lidí jsou prvními příznaky úzkosti právě tělesné obtíže.
Nejdříve si vůbec neuvědomují, že by mohly souviset s psychikou.
Objeví se bušení srdce.
Tlak na hrudi.
Sevřený žaludek.
Pocit knedlíku v krku.
Napětí ve svalech.
Někdo začne mít závratě nebo pocit, že každou chvíli omdlí. Jiný má problém se nadechnout nebo cítí, jako by nemohl popadnout dostatek vzduchu.
Právě tyto fyzické příznaky úzkosti bývají důvodem, proč lidé nejprve vyhledají lékařskou pomoc.
Je to správně.
Nové nebo výrazné tělesné obtíže je vždy potřeba nejprve vyšetřit a vyloučit jejich zdravotní příčinu.
Pokud jsou ale výsledky opakovaně v pořádku a obtíže přesto pokračují, může být vhodné podívat se také na psychickou stránku.
To ovšem neznamená, že jsou příznaky „jen od nervů“.
Jsou skutečné.
Člověk opravdu cítí tlak na hrudi.
Opravdu se mu motá hlava.
Opravdu se mu hůře dýchá.
Rozdíl je v tom, že příčinou nemusí být onemocnění srdce nebo plic, ale dlouhodobě zvýšená aktivita nervového systému.
Tělo totiž na psychickou zátěž reaguje stejně skutečně jako na zátěž fyzickou.
Když člověk přestane důvěřovat vlastnímu tělu
Jedna z nejtěžších zkušeností, kterou lidé s úzkostí popisují, není samotný strach.
Je to okamžik, kdy přestanou důvěřovat vlastnímu tělu.
Každé silnější bušení srdce vyvolá obavu.
Každá závrať připomene předchozí nepříjemnou zkušenost.
Každý nový tělesný pocit se stane důvodem k větší pozornosti.
Člověk začne své tělo neustále sledovat.
Poslouchá svůj dech.
Kontroluje tep.
Přemýšlí nad každou změnou.
Je to pochopitelné.
Pokud máme pocit, že se s naším zdravím děje něco neobvyklého, přirozeně tomu věnujeme větší pozornost.
Jenže právě tato pozornost může nepříjemné pocity ještě zesilovat.
Čím více své tělo pozorujeme, tím více si všímáme drobných změn, kterých bychom si dříve možná vůbec nevšimli.
Ne proto, že by se dělo něco nového.
Ale proto, že naše pozornost funguje jako lupa.
Právě tento mechanismus bývá pro mnoho lidí důležitým momentem porozumění. Uvědomí si, že jejich tělo proti nim nebojuje. Naopak. Snaží se je chránit. Jen reaguje citlivěji, než je v danou chvíli potřeba.
Proč se úzkost sama udržuje?
Mnoho lidí si po čase položí stejnou otázku.
„Když už vím, že je to úzkost, proč se jí nemohu jednoduše zbavit?“
Na první pohled by se mohlo zdát, že když člověk pochopí příčinu svých obtíží, měly by postupně odeznít. U úzkosti to ale často nefunguje.
Ne proto, že by člověk dělal něco špatně.
Ale proto, že úzkost není jen myšlenka. Je to naučená reakce celého organismu.
Představte si, že se vám jednou udělá nevolno v obchodním centru.
Srdce se rozbuší, zatočí se vám hlava a dostaví se silný pocit, že musíte okamžitě odejít.
Nakonec se dostanete ven.
A opravdu se vám uleví.
Váš mozek si z této zkušenosti odnese jednoduchou informaci.
„Odešel jsem. Jsem v bezpečí.“
Při další návštěvě stejného místa proto začne být opatrnější.
Napětí přijde dříve.
Vy odejdete znovu.
Znovu se vám uleví.
A mozek si potvrdí, že odchod byl správným řešením.
Jenže zároveň se nestihne naučit něco jiného.
Že byste situaci možná zvládli i bez útěku.
Právě tím vzniká začarovaný kruh.
Vyhýbání přináší krátkodobou úlevu, ale dlouhodobě úzkost posiluje. Organismus se stále více utvrzuje v přesvědčení, že určitá místa nebo situace jsou nebezpečná, přestože tomu tak ve skutečnosti není.
Stejný mechanismus může fungovat i u zdravotních obav.
Člověk pocítí bušení srdce.
Poleká se.
Vyhledá lékařské vyšetření.
Výsledky jsou v pořádku a na chvíli se uklidní.
Po několika dnech se objeví nový tělesný pocit.
A celý koloběh začne znovu.
Ne proto, že by člověk chtěl být úzkostný.
Ale proto, že jeho mozek dělá přesně to, k čemu byl vytvořen – snaží se chránit před možným nebezpečím.
Úzkost se proto často neudržuje silou samotného strachu.
Udržuje ji snaha za každou cenu získat jistotu.
Jenže stoprocentní jistotu nám život nabídnout nemůže.
A právě to bývá jedna z nejtěžších věcí, se kterou se člověk postupně učí zacházet.
Proč úzkost vzniká?
Na tuto otázku neexistuje jedna jednoduchá odpověď.
Neexistuje jediná příčina ani jeden okamžik, který by vysvětloval všechny případy.
Každý člověk má jiný životní příběh.
Někdo vyrůstal v prostředí, kde bylo obtížné cítit se bezpečně. Jiný se dlouhá léta snažil zvládat vysoké nároky v práci nebo v rodině. Další prošel náročným obdobím, ztrátou blízkého člověka, vážnou nemocí nebo jinou zkušeností, která výrazně narušila jeho pocit jistoty.
U některých lidí se úzkost rozvíjí po dlouhodobém stresu.
Organismus je týdny nebo měsíce ve zvýšené pohotovosti. Zpočátku to zvládá. Postupně ale začne být stále citlivější.
Stačí drobný podnět a tělo reaguje stejně intenzivně, jako kdyby čelilo skutečnému ohrožení.
Svou roli mohou hrát také vrozené dispozice.
Stejně jako se lidé liší tělesnou stavbou nebo temperamentem, liší se i citlivostí nervového systému. Někteří reagují na změny a zátěž intenzivněji než jiní.
To ale neznamená, že jsou slabší.
Citlivější nervový systém není porucha.
Je to jedna z přirozených lidských odlišností.
Na rozvoji úzkosti se obvykle podílí více faktorů současně.
Životní zkušenosti.
Dlouhodobá zátěž.
Způsob, jakým jsme se naučili zvládat stres.
Naše vztahy.
Osobnost.
I aktuální životní situace.
Proto není cílem hledat jednu příčinu, která všechno vysvětlí.
Mnohem důležitější je pochopit souvislosti, které dávají smysl právě ve vašem životě.
Léčba úzkosti
Dobrou zprávou je, že úzkost patří mezi obtíže, které lze účinně léčit.
Neexistuje sice univerzální postup, který by pomohl každému stejně, současná odborná péče ale nabízí několik možností, které je možné podle potřeby kombinovat.
Volba léčby závisí na tom, jak dlouho obtíže trvají, jak jsou intenzivní a jak výrazně zasahují do běžného života.
U mírnějších obtíží může být dostačující psychoterapie.
Pokud je úzkost velmi silná nebo výrazně omezuje každodenní fungování, může lékař doporučit také léčbu pomocí léků.
Nejde přitom o dvě konkurenční cesty.
Naopak.
Psychoterapie a psychiatrická léčba se mohou vhodně doplňovat.
Léky mohou zmírnit intenzitu obtíží natolik, aby člověk dokázal lépe využít psychoterapii. Psychoterapie pak pomáhá porozumět hlubším souvislostem a hledat dlouhodobé změny.
Cílem léčby není pouze odstranit příznaky.
Stejně důležité je obnovit pocit bezpečí, důvěru ve vlastní tělo a schopnost znovu žít život bez neustálého přizpůsobování se úzkosti.
Jak může pomoci psychoterapie?
Když člověk začne uvažovat o psychoterapii, často si představuje, že dostane radu, jak se úzkosti co nejrychleji zbavit.
Je to pochopitelné.
Pokud vás úzkost provází týdny nebo měsíce, přejete si především jediné – aby už skončila. Chcete znovu klidně spát, chodit do práce bez neustálého napětí, cestovat, sportovat nebo být s rodinou, aniž by část vaší pozornosti stále sledovala, co se děje ve vašem těle.
Psychoterapie ale většinou nezačíná hledáním rychlého řešení.
Začíná porozuměním.
Ne otázkou, jak úzkost okamžitě odstranit, ale tím, proč se ve vašem životě objevila právě teď. Co se děje ve vašem těle. Co se odehrává ve vašem prožívání. Jaké situace úzkost zesilují a co naopak přináší alespoň částečnou úlevu.
Každý člověk přichází s jiným příběhem.
Někdo dlouhé roky zvládal vysoké pracovní tempo a na vlastní potřeby nezbýval prostor. Jiný prožil náročnou životní událost, po které už nikdy nezískal zpět pocit bezpečí. Další má pocit, že musí být neustále silný, všechno zvládnout a nikoho nezatěžovat svými starostmi.
Úzkost se může objevit v každé z těchto situací.
Ne jako trest.
Ani jako známka slabosti.
Spíše jako informace, že organismus je dlouhodobě přetížený a že dosavadní způsob fungování už není možné udržet bez následků.
Psychoterapie proto nehledá jedinou univerzální příčinu.
Společně s klientem hledá souvislosti, které dávají smysl právě v jeho životě.
Psychoterapie není jen rozhovor
Někdy lidé říkají:
„Já si ale o svých problémech umím povídat i s kamarády.“
Podpora blízkých je velmi důležitá a pro mnoho lidí představuje významný zdroj opory.
Psychoterapie má ale jiný cíl.
Nejde jen o to, aby člověk své obtíže popsal.
Jde o to, aby jim začal rozumět jiným způsobem.
Psychoterapeut nevystupuje jako někdo, kdo má připravené jednoduché rady nebo univerzální návody. Pomáhá vytvářet prostor, ve kterém je možné společně zkoumat, jak jednotlivé části příběhu souvisejí.
Proč se úzkost objevuje právě v určitých situacích.
Proč některé tělesné příznaky vyvolávají tak silný strach.
Jaké myšlenky se opakovaně vracejí.
A proč je někdy tak těžké přestat být neustále ve střehu.
Takové porozumění samo o sobě obtíže okamžitě neodstraní.
Často ale přinese něco velmi důležitého.
Pocit, že to, co člověk prožívá, dává smysl.
Postupná změna místo boje
Lidé někdy přicházejí do psychoterapie s představou, že se musí naučit úzkost přemoci.
Ve skutečnosti bývá užitečnější přestat s ní bojovat.
Možná to zní překvapivě.
Když totiž člověk vede s úzkostí neustálý zápas, věnuje jí stále více pozornosti. Každý tělesný pocit se stává nepřítelem. Každá nepříjemná myšlenka potvrzením, že se něco nedaří.
Psychoterapie nabízí jiný pohled.
Místo boje vede k většímu porozumění.
Postupně se člověk učí rozpoznávat první známky napětí, chápat souvislosti mezi stresem, emocemi a tělesnými reakcemi a hledat způsoby, jak na ně reagovat s větším klidem.
Nejde o to, že by úzkost úplně zmizela.
Cílem je, aby přestala řídit život.
Aby člověk znovu mohl dělat věci, které jsou pro něj důležité, aniž by každé rozhodnutí určoval strach.
Kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc?
Neexistuje správný okamžik, kdy by měl člověk vyhledat psychoterapii nebo jinou odbornou pomoc.
Každý člověk prožívá úzkost jinak a každý má jinou míru odolnosti i podpory ve svém okolí.
Přesto existují situace, kdy se vyplatí nezůstávat na obtíže sám.
Například pokud úzkost přetrvává několik týdnů nebo měsíců.
Pokud se opakovaně vrací.
Pokud začíná ovlivňovat práci, studium nebo vztahy.
Pokud se kvůli ní vyhýbáte místům nebo situacím, které byly dříve běžnou součástí vašeho života.
Nebo pokud máte pocit, že jste vyzkoušeli všechno, co vás napadlo, ale úleva nepřichází.
Vyhledání odborné pomoci není známkou slabosti.
Stejně jako bychom při dlouhodobé bolesti zad navštívili lékaře nebo fyzioterapeuta, může být přirozené obrátit se na odborníka i tehdy, když dlouhodobé psychické obtíže ovlivňují kvalitu života.
Pokud se kromě úzkosti objevují nové nebo výrazné tělesné příznaky, je vždy vhodné nejprve navštívit lékaře a vyloučit jejich zdravotní příčinu.
Psychoterapie lékařskou péči nenahrazuje.
Může se ale stát důležitou součástí léčby tehdy, když se na obtížích významně podílí také psychická zátěž.
Na závěr
Úzkost patří k nejnáročnějším zkušenostem, které může člověk prožívat.
Nejen proto, že přináší nepříjemné myšlenky nebo tělesné příznaky. Především proto, že postupně narušuje pocit bezpečí. Člověk přestává důvěřovat svému tělu, vlastním reakcím i sobě samému.
Přesto je důležité vědět, že úzkost není známkou slabosti ani osobního selhání.
Je reakcí organismu, který se snaží chránit člověka.
Někdy ale reaguje citlivěji, než situace skutečně vyžaduje.
Dobrou zprávou je, že tento způsob reagování není neměnný.
Když člověk začne lépe rozumět tomu, co se v něm odehrává, může postupně znovu získávat pocit bezpečí. Ne proto, že by z jeho života zmizely všechny starosti nebo nejistoty. Ale proto, že už na ně nebude muset reagovat stejným způsobem jako dříve.
Možná jste se při čtení tohoto článku v některých popsaných zkušenostech poznali.
Možná ne.
A možná jste si poprvé dokázali pojmenovat něco, co vás provází už delší dobu.
Ať je vaše situace jakákoli, nemusíte na ni zůstávat sami.
Prvním krokem ke změně často nebývá snaha úzkost za každou cenu potlačit.
Bývá jím porozumění.
A právě od něj může začít cesta k většímu klidu, větší důvěře ve vlastní prožívání a k životu, ve kterém úzkost už nemusí určovat každý další krok.
Potřebujete se lépe zorientovat ve svých obtížích?
Pokud se v některých částech článku poznáváte a máte pocit, že úzkost dlouhodobě ovlivňuje váš život, psychoterapie může nabídnout bezpečný prostor pro porozumění tomu, co prožíváte, a pro společné hledání dalšího postupu.