Perfekcionismus a sebevědomí: když se vlastní hodnota odvíjí od výkonu

Člověk může dokončit náročný úkol, získat pochvalu a objektivně uspět, přesto si úspěch téměř neužije. Místo něj si všimne jedné chyby, věty, kterou mohl formulovat lépe, nebo detailu, který podle něj ostatní určitě zaznamenali.

Jindy se dlouho připravuje na něco, co by mohlo být hotové mnohem dříve. Znovu kontroluje e-mail před odesláním, několikrát přepracovává prezentaci nebo úkol odkládá, protože má pocit, že zatím není připravený udělat jej dost dobře.

Na první pohled může podobné chování působit jako svědomitost, odpovědnost nebo vysoká ambice. A někdy jí skutečně je.

Rozdíl se často ukáže až ve chvíli, kdy se něco nepodaří.

Pokud chyba znamená především informaci, že je potřeba něco opravit nebo se něco naučit, může být nepříjemná, ale zůstává konkrétní zkušeností. Jestliže se z ní však rychle stává závěr o vlastní neschopnosti nebo nedostatečnosti, nejde už jen o kvalitu výkonu.

V sázce může být také to, jak člověk hodnotí sám sebe.

Právě zde se mohou perfekcionismus a sebevědomí výrazně propojovat.

Kdy jsou vysoké nároky přirozené a kdy začínají svazovat

Chtít svou práci odvést dobře není samo o sobě známkou psychických obtíží. Vysoké standardy mohou pomáhat rozvíjet schopnosti, vytrvat u náročného úkolu nebo dosahovat výsledků, na kterých nám záleží.

Není proto příliš užitečné označovat za perfekcionismus každou pečlivost, svědomitost nebo ambici.

Odborné přístupy rozlišují několik různých stránek perfekcionismu. Vedle snahy dosahovat vysokých standardů se zaměřují například na obavy z chyb, pochybnosti o vlastním výkonu nebo velmi kritické sebehodnocení. Právě tyto perfekcionistické obavy bývají s psychickou zátěží spojeny výrazněji než samotná snaha něco dělat dobře.

Důležitá proto není jen výška nároku.

Podstatné je také to, co pro nás znamená jeho nesplnění.

Dva lidé mohou chtít v práci podat velmi dobrý výkon. Jeden po nepovedené prezentaci cítí zklamání, promyslí si, co příště změní, a postupně jde dál. Druhý se k situaci znovu a znovu vrací, zpochybňuje své schopnosti a má pocit, že před ostatními ukázal, že na svou práci nestačí.

Výsledek může být podobný. Jeho význam pro vlastní sebehodnocení je však velmi odlišný.

Perfekcionismus se tak netýká jen toho, jak vysoké standardy si stanovujeme. Důležité je i to, co se s naším pohledem na sebe stane, když jim nedostojíme.

Když se vlastní hodnota začne opírat o výkon

Práce, studium, sport, péče o druhé nebo jiná důležitá oblast mohou být přirozenou součástí toho, jak člověk sám sebe chápe.

Obtížnější situace vzniká tehdy, když se dosažený výkon začne stávat jedním z hlavních měřítek vlastní hodnoty.

Rozdíl může znít nenápadně.

„Chci tu práci zvládnout dobře.“

se postupně přibližuje k:

„Musím ji zvládnout dobře, jinak se ukáže, že nejsem dost schopný.“

Podobně se věta:

„Záleží mi na výsledku.“

může změnit v:

„Pokud neuspěji, něco zásadního to vypovídá o mně.“

Jeden z odborných modelů perfekcionismu popisuje právě nadměrnou závislost sebehodnocení na usilování o náročné standardy a jejich dosahování. Nejde tedy pouze o vysoké cíle. Podstatné je, jak silně se jejich splnění nebo nesplnění promítá do pohledu na sebe sama.

Úspěch potom nepřináší jen radost z dobře zvládnuté věci. Může zároveň poskytovat dočasnou odpověď na otázku:

„Jsem dost dobrý?“

Pokud musí být tato odpověď znovu potvrzena při každém dalším výkonu, zůstává poměrně křehká.

To pomáhá pochopit zdánlivý rozpor. Někdo může být velmi schopný, úspěšný a oceňovaný, a přesto si svou hodnotou nemusí být příliš jistý.

Výkon může potvrzovat naše schopnosti. Nemusí však automaticky vytvářet pevnější vztah k sobě.

A právě proto může chyba získávat mnohem větší význam, než by odpovídalo samotné situaci.

Co se děje, když přijde chyba nebo neúspěch

Chyba sama o sobě neurčuje, jak silně nás zasáhne. Velkou roli hraje význam, který jí přisoudíme.

Jedna možnost zní:

„Tahle část se mi nepovedla.“

Takové hodnocení může být nepříjemné a vést ke změně. Zůstává ale zaměřené na konkrétní situaci.

Jindy se myšlenky rozvíjejí dál:

„Tahle část se mi nepovedla.“

„Neměl jsem takovou chybu udělat.“

„Ostatní to určitě zvládají lépe.“

„Možná na to vůbec nemám.“

Konkrétní nedostatek se tak postupně mění v obecnější soud o sobě.

Právě zde dostává velký prostor sebekritika.

Ta nemusí být prožívána jako něco škodlivého. Naopak může působit jako způsob, jak se udržet ve výkonu. Pokud na sebe přestanu být přísný, možná polevím, nebudu dostatečně připravený nebo začnu dělat více chyb.

Tvrdost vůči sobě se pak jeví jako pojistka:

„Když na sebe budu dost tlačit, příště už to neudělám.“

Takový tlak může skutečně vést k větší přípravě nebo kontrole. Současně ale posiluje význam chyby. Čím závažnější se jeví možnost selhání, tím více energie je potřeba věnovat tomu, aby k němu nedošlo.

Postupně už nejde jen o snahu něco příště zvládnout lépe. Stále důležitější může být potřeba zabránit situaci, ve které bychom sami před sebou nebo před druhými vypadali nedostatečně.

Ani dobře zvládnutý výkon pak nemusí tuto nejistotu definitivně vyřešit.

Proč ani úspěch nemusí přinést trvalejší jistotu

Mohlo by se zdát, že nejistotu spojenou s výkonem vyřeší úspěch.

Projekt se podaří. Zkouška dopadne dobře. Přijde pochvala nebo uznání. Na chvíli se skutečně může dostavit výrazná úleva.

Záleží však i na tom, jak si úspěch vysvětlíme.

Někdy jej lze rychle znehodnotit:

„Tentokrát jsem měl štěstí.“

„Nebyl to zase tak těžký úkol.“

„Ostatní nevědí, kolik času mě to stálo.“

Jindy se posune samotný standard. To, co ještě nedávno představovalo úspěch, začne být považováno za samozřejmost a další výsledek už musí být lepší.

U některých lidí je právě zvyšování standardů po dosaženém úspěchu jedním z mechanismů, který perfekcionistické fungování udržuje. Nejde o univerzální reakci každého člověka s vysokými nároky, ale dobře ukazuje, proč dosažený výsledek nemusí přinést dlouhodobější spokojenost.

Vzniká tak obtížný kruh.

Neúspěch se může stát důkazem nedostatečnosti.

Úspěch pouze potvrzením, že tentokrát k selhání nedošlo.

Ani jedna možnost potom neposkytuje příliš stabilní oporu pro vlastní hodnotu. Další úkol se snadno stává další zkouškou.

A snaha předcházet neúspěchu může postupně ovlivnit nejen množství úsilí, ale i způsob, jakým člověk pracuje, rozhoduje se nebo se některým situacím vyhýbá.

Přetěžování, kontrola i odkládání mohou mít podobnou vnitřní logiku

Perfekcionismus bývá někdy spojován s představou člověka, který je mimořádně organizovaný, pracovitý a všechno dokončuje s velkou přesností.

Taková podoba existuje. Není ale jediná.

Pokud je chyba obtížně přijatelná, může člověk věnovat úkolu mnohem více času, než situace skutečně vyžaduje. Opakovaně kontroluje hotovou práci, obtížně rozhoduje, kdy je něco dokončeno, a upravuje detaily i ve chvíli, kdy už na výsledku téměř nic nemění.

U někoho jiného vede obava z nedostatečného výkonu opačným směrem.

Úkol odkládá.

Nezačne psát, protože ještě nemá dostatečně promyšlenou strukturu. Neodevzdá návrh, protože stále není dost dobrý. Nezkusí novou činnost, protože předem počítá s tím, že ji nebude umět tak, jak by podle sebe měl.

Odkládání má samozřejmě mnoho různých příčin a samo o sobě není známkou perfekcionismu. U části lidí však může souviset právě s obavou, že výsledku nebude možné dát podobu odpovídající jejich představám.

Podobně může fungovat i vyhýbání se některým situacím.

Někdo se nepřihlásí o slovo, dokud si není téměř jistý správnou odpovědí. Nehlásí se o příležitost, protože nesplňuje všechny požadavky. Raději se nepustí do činnosti, ve které by po určitou dobu musel být začátečníkem.

Zvenčí může působit nerozhodně nebo málo ambiciózně. Uvnitř přitom může být nárok na výsledek velmi vysoký.

Přetěžování, opakovaná kontrola, odkládání a vyhýbání tedy vypadají různě. Někdy však plní podobnou funkci: mají snížit riziko situace, ve které bude potřeba čelit vlastní nedokonalosti.

Výkon navíc často probíhá před druhými lidmi. Perfekcionismus proto může získávat také výraznou vztahovou stránku.

Když je důležité nejen uspět, ale také nevypadat nedokonale

Práci hodnotí nadřízený nebo klient. Výsledek vidí kolegové. Názor zazní před skupinou lidí. Rozhodnutí může někdo kritizovat.

Proto nemusí jít pouze o vlastní standard.

Velkou váhu může mít také potřeba působit před ostatními schopně, jistě nebo bezchybně.

Pak může být obtížné říci:

„Nevím.“

„Tomu nerozumím.“

„Tady jsem udělal chybu.“

„Potřebuji pomoc.“

Pro snahu působit před druhými bezchybně a současně skrývat vlastní nedostatky používá odborná literatura pojem perfekcionistická sebeprezentace. Ukazuje, že perfekcionismus nemusí být pouze soukromým vztahem člověka k vlastnímu výkonu. Může výrazně ovlivňovat i to, co si dovolí ukázat druhým.

Hodnocení druhých potom nemusí být prožíváno jen jako informace o konkrétní práci.

Může získávat význam hodnocení celé osoby.

Čím důležitější je působit bezchybně, tím obtížnější může být ukázat nejistotu, přiznat omezení nebo požádat o pomoc. Zároveň se zmenšuje prostor pro zkušenost, že vztah nebo respekt druhých mohou unést i naši nedokonalost.

To, co krátkodobě chrání před nepříjemným pocitem, tak může dlouhodobě pomáhat perfekcionistické fungování udržovat.

Jak se může perfekcionistický způsob fungování sám udržovat

Zatěžující perfekcionismus se neudržuje pouze tím, co si člověk o sobě myslí.

Důležitou roli má také to, co opakovaně dělá.

Před důležitým úkolem se připravuje tak dlouho, dokud téměř neodstraní možnost chyby. Hotový text mnohokrát kontroluje. Do nejisté situace jde až tehdy, když má pocit, že výsledek dokáže dostatečně ovlivnit. Jiné situaci se raději úplně vyhne.

Pokud potom všechno dopadne dobře, snadno může dojít k závěru:

„Zvládl jsem to jen proto, že jsem se připravoval tak důkladně.“

Tím se ale ztrácí možnost zjistit, co by se stalo při běžnější míře přípravy.

Když práci pokaždé několikrát zkontrolujeme, neověříme si, zda by jedna kontrola nestačila. Pokud mluvíme jen tehdy, když si jsme odpovědí téměř jistí, nezažijeme, že se můžeme zmýlit a situaci přesto zvládnout.

A jestliže nic neodevzdáme, dokud to nepovažujeme za téměř bezchybné, hranice mezi „dostatečně dobrým“ a „nedostatečným“ zůstává velmi úzká.

Právě zde se může perfekcionistický způsob fungování uzavírat do kruhu.

Vysoký nárok zvyšuje obavu z chyby. Ta vede k mimořádné přípravě, kontrole nebo vyhýbání. Pokud se chyba skutečně nestane, výsledek může potvrdit přesvědčení, že právě tato mimořádná opatrnost byla nezbytná.

Krátkodobě tak přísná pravidla poskytují pocit větší jistoty.

Dlouhodobě mohou člověka připravovat o zkušenosti, které by jejich nezbytnost mohly zpochybnit.

Právě v získávání jiných zkušeností může být jeden z důležitých prostorů pro změnu.

Co může změnu podporovat

Změna nemusí znamenat přestat být pečlivý, rezignovat na ambice nebo začít odvádět nekvalitní práci.

Pro mnoho lidí jsou odpovědnost, vytrvalost a zájem o kvalitu důležitými hodnotami. Otázkou je spíše to, zda je možné je zachovat, aniž by každý výsledek rozhodoval o vlastní hodnotě.

Jedním z užitečných rozlišení je rozdíl mezi hodnocením práce a hodnocením sebe.

„Tahle práce má nedostatky“ není totéž jako „jsem neschopný“.

„Na tuto situaci jsem nebyl dost připravený“ není totéž jako „nikdy nejsem dost dobrý“.

První výroky popisují něco konkrétního. Dá se s nimi pracovat. Druhé mění jeden výsledek v hodnocení celé osoby.

Důležité může být také všimnout si pravidel, která člověk považuje za samozřejmá:

„Když něco umím, neměl bych dělat chyby.“

„Když potřebuji pomoc, znamená to, že na to nestačím.“

„Dobrá práce je až taková, na které už není co zlepšit.“

Dokud podobná pravidla zůstávají nevyslovená, mohou působit jako objektivní skutečnost. Když je dokážeme pojmenovat, vzniká prostor zkoumat, jak jsou realistická a jaké důsledky má jejich dlouhodobé dodržování.

Vedle přemýšlení jsou důležité také zkušenosti.

Někdy dokončit méně významný úkol ve chvíli, kdy je dostatečně dobrý. Položit otázku, i když její formulace není dokonale připravená. Přiznat, že něco nevíme. Požádat o pomoc.

Nejde o záměrné dělání chyb bez ohledu na jejich následky ani o snižování standardu tam, kde je přesnost skutečně důležitá.

Smyslem je postupně rozlišovat situace, ve kterých vysoká míra kontroly odpovídá skutečnému riziku, od těch, kde slouží především jako ochrana před pocitem vlastní nedostatečnosti.

Změna bývá důležitá zejména tehdy, když vysoké nároky přestávají člověku pomáhat a začínají mu zabírat stále větší část života.

Kdy může mít smysl psychoterapie

Vysoké nároky ani perfekcionistické rysy samy o sobě neznamenají, že člověk potřebuje psychoterapii.

Větší význam mohou mít tehdy, pokud tento způsob fungování dlouhodobě přináší výraznou psychickou zátěž nebo omezuje každodenní život.

Příprava na běžné úkoly může zabírat nepřiměřeně mnoho času. Chyba vede k dlouhé sebekritice. Člověk se vyhýbá příležitostem, protože si není jistý, zda je zvládne dost dobře. Odpočinek vyvolává nepříjemný pocit, že by měl dělat něco užitečnějšího. Nebo je každý dosažený cíl rychle vystřídán potřebou potvrdit svou hodnotu dalším výkonem.

Psychoterapie může být jedním z prostorů, kde lze podrobněji zkoumat pravidla, která na sebe člověk klade, význam chyby i důvody, proč získává výkon při sebehodnocení tak velkou váhu.

Součástí práce mohou být konkrétní situace, ve kterých se perfekcionistický způsob fungování aktivuje, a hledání jiných možností, jak zacházet s nejistotou, chybou nebo hodnocením.

Nejde však o nutnou cestu pro každého, kdo má vysoké nároky.

Podstatnější otázkou je, zda nám naše nároky pomáhají žít způsobem, který je pro nás důležitý, nebo zda stále větší část života slouží tomu, abychom před sebou či před druhými dokazovali, že jsme dost dobří.

Vlastní hodnota nemusí být zkouškou, kterou je třeba stále skládat

Touha něco umět, odvést kvalitní práci nebo dosáhnout významného cíle nemusí být v rozporu s pevnějším vztahem k sobě.

Rozdíl se často ukáže ve chvíli, kdy výsledek není takový, jaký jsme si představovali.

Chyba může být důležitou informací. Kritika může být oprávněná. Neúspěch může bolet a vést k potřebě něco změnit.

Nic z toho však nemusí automaticky rozhodovat o hodnotě člověka jako celku.

Perfekcionismus se může stát zvlášť zatěžujícím ve chvíli, kdy už nejde jen o snahu uspět, ale také o potřebu prostřednictvím úspěchu opakovaně potvrzovat vlastní přijatelnost.

Pak se každý další úkol snadno promění v novou zkoušku.

Pevnější vztah k sobě nemusí znamenat přestat být náročný nebo přestat se zlepšovat. Může znamenat, že výsledek vypovídá o konkrétní práci, rozhodnutí či dovednosti, aniž by pokaždé musel rozhodovat o hodnotě člověka, který za ním stojí.