Člověk, který začne hledat psychoterapii, může rychle narazit na množství názvů: kognitivně-behaviorální, psychodynamická, gestalt, systemická, humanistická, integrativní a další. Každý přístup používá trochu jiný jazyk a zdůrazňuje jiné souvislosti. Zvenčí pak může být obtížné poznat, zda rozdíly zásadně určují, jak bude terapie vypadat, a zda je nutné před prvním setkáním vybrat „správný směr“.

Psychoterapeutické směry skutečně nejsou totožné. Liší se v tom, jak rozumějí vzniku a udržování obtíží, čemu věnují pozornost a jakou roli v procesu připisují terapeutovi a klientovi. Současně je jejich praktická práce často pestřejší, než napovídají stručné popisy na internetu.

Proč vůbec existují různé psychoterapeutické směry

Psychoterapie se vyvíjela z několika odlišných tradic. Některé přístupy kladou větší důraz na myšlenky, přesvědčení a chování, jiné na nevědomé procesy, vztahové zkušenosti, emoce, tělesné prožívání nebo systém vztahů, ve kterém člověk žije.

Tyto rozdíly nejsou pouze terminologické. Ovlivňují například to, zda terapeut více strukturuje sezení, nabízí konkrétní úkoly, pracuje s minulými zkušenostmi, zaměřuje pozornost na dění mezi klientem a terapeutem nebo zve k experimentování s novými způsoby prožívání a jednání.

V praxi však hranice nebývají absolutní. Terapeuti stejného směru mohou pracovat různě a někteří odborníci využívají integrativní přístup, ve kterém propojují více teoretických a praktických zdrojů.

Kognitivně-behaviorální přístupy

Kognitivně-behaviorální terapie vycházejí z předpokladu, že psychické obtíže souvisejí mimo jiné se způsoby myšlení, chování a učení. Terapeut s klientem často konkrétně mapuje situace, spouštěče, automatické myšlenky, emoce a reakce a společně hledají možnosti změny.

Práce může být poměrně strukturovaná a někdy zahrnuje úkoly nebo nácvik mezi sezeními. Moderní kognitivně-behaviorální přístupy však nejsou pouze „opravováním myšlenek“. Mohou pracovat také s emocemi, přijetím, všímavostí, hodnotami a vztahovými procesy.

Psychodynamické a psychoanalyticky orientované přístupy

Psychodynamické směry věnují pozornost tomu, jak současné prožívání souvisí s dřívějšími vztahovými zkušenostmi, vnitřními konflikty a způsoby, kterými se člověk chrání před psychickou bolestí. Význam může mít také to, co se odehrává přímo ve vztahu mezi klientem a terapeutem.

Cílem nebývá pouze odstranit jednotlivý příznak, ale také lépe porozumět opakujícím se vzorcům prožívání a vztahování. Konkrétní podoba se může výrazně lišit od klasické psychoanalýzy; současná psychodynamická psychoterapie může být časově ohraničená i dlouhodobá a může pracovat velmi dialogicky.

Humanistické a experienciální přístupy

Humanistické tradice zdůrazňují subjektivní zkušenost člověka, autenticitu, možnost osobního růstu a kvalitu terapeutického vztahu. Terapeut se nesnaží stát neutrálním expertem, který klientovi vysvětlí jeho život, ale vytváří podmínky pro hlubší kontakt s vlastní zkušeností.

Do této široké oblasti bývají řazeny například přístupy navazující na terapii zaměřenou na člověka, gestalt terapii nebo některé emotion-focused směry. Liší se konkrétními metodami, společný však může být důraz na bezprostřední prožívání a na to, jak člověk rozpoznává a vyjadřuje své potřeby a emoce.

Systemické a rodinné přístupy

Systemické přístupy se více zaměřují na vztahové souvislosti a na to, jak se obtíže vytvářejí nebo udržují v interakcích mezi lidmi. Nemusí přitom jít pouze o rodinnou nebo párovou terapii. Systemicky orientovaný terapeut může pracovat také individuálně a zkoumat, jak je problém propojen s rodinou, prací, sociálním prostředím nebo významy, které člověk a jeho okolí situaci přisuzují.

Meta-analytické výzkumy ukazují, že systemická terapie může být účinná u řady psychických obtíží v dospělosti. Stejně jako u ostatních směrů ale nelze z výsledků skupinových studií předpovědět, jak bude konkrétní přístup fungovat u jednoho člověka.

Je některý směr obecně nejlepší?

Výzkum tuto otázku nepodporuje v podobě jednoduchého žebříčku. U některých diagnóz a problémů existují metody s výraznější nebo přesvědčivější evidencí a odborná doporučení mohou určitý postup preferovat. Současně řada meta-analýz ukazuje, že více různých psychoterapeutických přístupů může být účinných a že rozdíly mezi bona fide terapiemi bývají u některých obtíží relativně malé.

Například u deprese byly příznivé výsledky popsány u více různých typů psychoterapie. Kvalita důkazů však není pro všechny přístupy stejná a výzkumy mohou být zatíženy heterogenitou nebo publikačním zkreslením. Z toho plyne spíše potřeba střízlivosti než závěr, že „všechno funguje stejně“.

Výběr terapie má zohledňovat povahu obtíží, preference člověka, dostupnost odborné péče, kvalifikaci terapeuta a také průběh skutečné spolupráce.

Směr není totéž co konkrétní terapeut

Dva terapeuti stejného směru mohou mít odlišný styl. Jeden je více aktivní a klade mnoho otázek, druhý ponechává více prostoru. Jeden pracuje velmi strukturovaně, jiný pružněji. Rozdíly mohou souviset se zkušeností, osobností terapeuta, cílovou skupinou i dalším vzděláním.

Výzkum zároveň ukazuje význam terapeutické aliance – tedy kvality spolupráce, důvěry a shody na cílech a způsobu práce. Proto není vhodné rozhodovat pouze podle názvu směru. Stejně důležité je, zda terapeut umí vysvětlit, co dělá, zda jeho způsob práce odpovídá vašim potřebám a zda je možné o průběhu terapie otevřeně mluvit.

Na co se můžete terapeuta zeptat

Před začátkem nebo během prvních setkání je možné zeptat se, v jakém směru terapeut absolvoval výcvik, jak obvykle pracuje s obtížemi podobnými těm vašim a co od spolupráce očekává od klienta. Můžete se ptát také na obvyklou frekvenci setkání, způsob průběžného hodnocení terapie nebo na to, co se děje, když máte pocit, že vám současný postup nepomáhá.

Kvalifikovaný terapeut nemusí slíbit, že přesně ví, jak dlouho terapie potrvá nebo že určitá metoda určitě zabere. Měl by však dokázat svůj způsob práce vysvětlit srozumitelně a přiměřeně tomu, co je v dané chvíli možné vědět.

Orientace ve směrech má pomoci, ne vytvořit další zkoušku

Není nutné nastudovat historii psychoterapie, než se člověk odhodlá k prvnímu setkání. Základní orientace může pomoci formulovat vlastní preference: zda hledáte spíše strukturovanou práci s konkrétními obtížemi, hlubší zkoumání opakujících se vztahových témat, práci s emocemi nebo širší pohled na vztahový systém.

Výběr směru je ale pouze jedna část rozhodování. Psychoterapie vzniká v konkrétní spolupráci dvou lidí. O její vhodnosti proto často více napoví kombinace odborné kvalifikace, přiměřenosti zvoleného přístupu a zkušenosti, že způsob společné práce je pro vás srozumitelný a respektující.